Zpět na hlavní stránku
Fotky 1972
Plán podzemí
Plán útvaru v roce 1972
Plán roty v roce 1972

VÚ 5625 Plzeň - Posádka Mladotice

Vzpomínky vojína na léta 1972-74

Na počátku popisu svého vojenského života chci připomenout jednu věc. Jak už to bývá s odstupem doby od popisovaných událostí běžné, nepříjemné zážitky ustupují do pozadí a ty pěkné neblednou. Jména některých starších i mladších spolubojovníků vypadla z paměti. Také s popisem míst to nebude tak přesné. Je tomu už téměř 29 let… od konce dubna 1972 do konce března 1974.

Útvar tvořilo 35 záklaďáků a 3 důstojníci a jeden občanský pracovník. Velitel útvaru major Josef Topinka bydlel v Plasích, odkud každý den dojížděl. Byl to paragán, ale kvůli zdravotním problémům skončil v Mladoticích. V době mé vojny měl prý útvar 10 let od založení. Předchozí historii velitelů a útvaru neznám. Na adresu našeho velitele nelze říct půl křivého slova. Měl pochopení pro potřeby mladých kluků a vycházel nám všemožně (v mezích možností) vstříc. Další důstojník byl také major. Jmenoval se Ondrej Harvilak. Celoročně bydlel na své chatě ve stráni po levé straně při cestě na útvar, přestože byt měl v Plzni. Byl to frontový válečník a pocházel ze zakarpatské Ukrajiny. Měl na starosti veškeré papírování na štábu a sám sobě dělal náčelníka. Posledním lampasákem byl nrtm. Karel Mareš. Bydlel v Plasích s velitelem v jednom finském dvojdomku a taky denně dojížděl. Byl politrukem, předsedou ZO KSČ a věčně hrál kulečník, stolní kopanou nebo něco podobného. O tom, jak se dostal na útvar, se nikdy nerozšiřoval. Ke konci vojny přibyl další rotný. Původně zde sloužil jako záklaďák a jmenoval se Jiří Hágr. Byl vyučený elektrikář a zastával funkci spojaře. Civilista – občanský pracovník – správce budov do sestavy zapadal. Jmenoval se Vráťa Moule a miloval pivo. Bydlel v Ondřejově, měl automobil - Tatraplán a byl rozvedený. Dopolední pracovní program míval dost pravidelný. Vyspával opičku zamčený ve své kanceláři na VSB. Na oběd byl v pořádku, pak si dal kulečník nebo něco jiného a ve čtyři vzhůru domů na pivo. Dílnu měl doma vybavenou dobře, podle všeho na armádní útraty.

1986: Počet záklaďáků se příliš nezměnil, stále kolísal kolem 40, ale vojáků z povolání přibylo (cca 40-50), zejména v souvislosti se zprovozněním speciálního spojovacího uzlu v podzemních prostorách. Josef Topinka byl sesazen na zástupce útvaru a v roce 1987 odstraněn úplně. Vráťa Moule stále působil ve své funkci správce VSB, říkalo se o něm, že si z armádních zásob postavil barák. Na útvaru probíhala neustále stavební činnost, během 12 let se postavila patrová budova štábu, přestavěla rota, vznikly různé přízemní sklady a budova SOD. Materiál asi nebyl problém ulít, ale těžko říct, jestli to byla pravda.

Mužstvo bylo vybíráno jako do opravárenského provozu. Z důvodů utajení byl všude útvar takto prezentován. Každá nová půlroční sestava holubů byla z jednoho okresu. Co pamatuji, byl to okres Písek, Brno-okres, Chrudim, Znojmo, Tachov, Praha, ten poslední byl Plzeňský, ale nevím, který. Všichni prodělali přijímač na letišti v Brně – Slatině. Výjimku dělali jen řidiči a kuchaři. Chodili o měsíc později. Mezi sebou se vojáci dělili na holuby – žádná práva, jen samé povinnosti. Starší holubi – žádná práva, žádné povinnosti. Mazáci – samá práva, žádné povinnosti a záložáci (nejstarší ročník) totéž. Služebně jsme byli rozděleni do čtyř družstev. První a druhé strážní, hospodářské a provozní. Hospodářské – to byl kuchař, staršina, provianťák, řidiči. V provozním byli prověření vojáci, kteří chodili sloužit a trochu makat do díry (podzemí) - mezi ně jsem patřil.

1986: Útvar se již netajil příslušností k leteckému provozu, včetně odznaků na uniformách. Názvosloví vojáků se změnilo na zobáky, půlky, mazáky a supráky. Lišili se úpravou výstroje - zapínáním řemínků na kanadách a pádlem na maskáčových bundách a sakách.

Služby byly na 24 hodin a měnily se ve tři odpoledne. Dva sloužili na rotě, dva na bráně, čtyři na strážnici a dva v díře. Později byla služba na bráně přiřazena strážákům, tak jich chodilo do služby i s velitelem stráže sedm. V díře byl – DO – dozorčí objektu a - TÚ – obsluha telefonní ústředny. Služba na bráně obnášela pobývání ve dvou místnostech k silnici v patře budovy za bránou vlevo. Úkolem bylo zapisovat SPZ všech aut, která okolo projela, počet a pohlaví osob v autě. Z rohové místnosti se rozsvěcoval a natáčel velký světlomet na osvětlování přístupové cesty. Později rozsvěcovali strážáci ze dřevěné budky u budovy. Strážáci měli obchůzku celého objektu útvaru okolo plotu jednou denně. Kontrolní tlačítka nebyla nikde. Přes den hlídali na věži č. 2 (takový lepší myslivecký posed). Odtud bylo vidět nejlépe po okolí a na cestu do Ondřejova a Plání. Ostatní věže se nepoužívaly. Největší zašívárna byla služba na TÚ. O víkendech se spojovaly tak dva hovory z Plzně do Hradce a vlastní hlášení se podávalo po šesti hodinách taky do Hradce na velitelství letectva. Občas přišel dálnopis. Všechny byly monotématické. Politicky zajistit to či ono. Jednou denně se propojovalo pro tzv. zesilovačku (dnes bych to nazval pro správu dálkových kabelů) dva páry linek – a že jich celkem bylo !!! - ze starého a nového kabelu kvůli soustavnému přeměřování linek. Jinak byl klid. V pracovní dny bylo hovorů víc. Tak na půl stránky A4. Zapisoval se přesný čas spojení a odkud kam. Služba v díře se zavírala zevnitř a pokud chtěl někdo dál, musel zavolat. Bylo nesmírné množství volného času na cokoliv. Směna v kuchyni – jeden člověk - byla nejvíc pracná. Kuchař se obtěžoval jen s obědem a to jen v týdnu. Stačilo se zapracovat a také zbyl odpoledne volný čas.

1986: Střídání služeb se nezměnilo. Dozorčího vchodu nesloužili jen strážáci, ale i další družstva, protože do samopalů na bránu se nefasovaly náboje, pouze prázdné sumky. Telefonní ústředna již byla na štábu, na zadní ústřednu se chodilo jen při poplachu. Telefonní uzel byl již kompletně zprovozněn, takže se jen 2x denně testovalo spojení do Hradce a Plzně a podávalo hlášení na zesilovačku, kam se i hlásily poruchy (hlavně po bouřkách) .

Podzemí – objekt navštěvovali všichni záklaďáci. Byla zde možnost se vysprchovat, samozřejmě tajně. Ono to mělo být mimo provoz kvůli vlhkosti. Také se tam chodívalo telefonovat domů nebo kamarádům po vojenských linkách. Vždy se to nezdařilo. Na okolních ústřednách sloužívaly většinou ženy. Pokud se to vzalo za správný konec, spojily kam bylo třeba a ještě prozradily volací znak volaného útvaru, kde byl nějaký kamarád. Dokonce si jeden vojín často sloužící na ústředně udělal po vojenských linkách známost v Plzni. V díře byl problém s větráním a vlhkostí. Nejúčinnější to bylo při otevřených dveřích a ve dne. Mělo se však větrat na noční proud s ohříváním a dveřích zajištěných zevnitř. Jenže to dělalo velký hluk, rušilo to při spánku, tak se to různě šidilo.

1986: Nová budova SOD byla přístupna již jen prověřeným vojákům, k telefonování sloužila hovorna-prostor pod schody v nové budově štábu. V podzemí bylo vlhko a zápach, problémy byly i s elektroinstalací, zejména s hliníkovými dráty v rozvodných krabičkách, kde oxidovaly pod šroubky a bylo nutno je čas od času dotahovat .

Denní režim byl jednotvárný a vycházel z toho, že lampasáci chodili na osmou do práce a ve čtyři končili. Žádný deveťák nesloužil, vládla mazácká vojna. Holubi mívali zpočátku vojny rozcvičku pod vedením nějakého většinou zamindrákovaného nebo horlivého mazáka dozorčího roty, rajóny, snídani a nástup na rozvod do zaměstnání. Ostatní ročníky měli pouze snídani a pak nástup. V poledne oběd a pak už příprava do služby, turnaje na kulečníku či fotbale na PVS nebo kino. Zaměstnání se odpoledne nekonávalo.

1986: S nárůstem počtu lampasáků se změnil i režim. V novém štábu byl dozorčí útvaru, vojáci, kteří nebyli ve službě, museli po snídani na PŠM, nebo pochodové cvičení na buzerplace, připadně nácvik s plynovými maskami. Pak teprve začalo zaměstnání-údržba, stavební činnost atd.

Výcvik se téměř nekonal. Za dva roky se střelby konaly dvakrát. Mně potkaly jen jednou. Dopadly nevalně. Deset ran, z toho devět mimo terč.Ve výzbroji jsme měli samopaly vzor 26 (tzv. pumpičky – sklopky), které hodně pamatovaly. Několikrát jsme ke konci vojny cvičili se zbraní na buzeráku. To bylo všechno. Jediní řidiči měli třídu v odbornosti. (V roce 1978 mne potkalo cvičení v Berouně u spojařů. Tam nevěděli, co dělat s dálnopiscem bez třídnosti. Všichni ostatní získali na cvičení přeškolení – papírově – jen Mladotický voják nic.) Nezbytnou součástí výcviku bylo i PŠM. Probíhalo nejčastěji v zimě. Konalo se v kinosále a většinou se zvrhlo na hromadné hraní karet v tichosti. Školil nrtm. Mareš a jeho to taky nebavilo.

1986: Na střelbách jsme byli jen jednou, přímo v útvarové střelnici na druhém konci útvaru. Ta sloužila především vojákům z povolání. Samopaly byly již vz. 58. Kromě řidičů měli třídnost i spojaři (mohli dostat jen 3 a 2, jedničku měl zkoušející na útvaru a pokud by někdo chtěl dosáhnou jeho úrovně, musel by na testy do Plzně, navíc by to působilo divně, aby záklaďák měl stejnou třídu, jako VZP). PŠM se konalo 1x týdně v budově štábu.

Kontroly z velení měly zvláštní režim. Jediný, kdo mohl na útvar bez ohlášení, byli kontráši čili VKR. První reakce musela být – schovat všechny pivní láhve!!! (Pivo bylo běžně k mání. Měl ho pod palcem provianťák - záklaďák, který provozoval minibar v jídelně. Pokud by nevyšlo na oběd pivo, stačilo říct veliteli s předstihem – nebude pivo - a ten vyslal Gáza, aby dovezl.) Všechny ostatní kontroly musely být nahlášeny několik dní předem a musely přijet v civilu. Jinak neprošli branou, ať pouštěli hrůzu jakou chtěli. (Dva týdny před mým odchodem do civilu přijel na kontrolu samotný ministr národní obrany Martin Dzúr i s početným doprovodem. Potkala mě služba na TÚ a též podávání hlášení. Tak rychlé spojení nebylo do té doby nikdy!) Na odstranění nedostatků tedy bývalo času dost. Jednou za rok vždy v létě přijel velitel desáté letecké armády. V té době velel generál Remek (otec českého kosmonauta). Kontrola vždy skončila v lese na houbách, zatímco vojáci sbírali kvantum malin asi pro paní generálovou. Nikdy kontrola neshledala nedostatky. Častěji přijel z Hradce podplukovník Fabiánek. Ten sice štěkal, ale nekousal. Pakárna s bílením obrubníků a podobných nesmyslů se nás nechytala. Jedna z hlavních instrukcí zněla: Při leteckém snímkování má areál útvaru vypadat jako rekreační středisko!!! Další důležitý rozkaz byl nenosit šedé barety, co mělo letectvo a nenosit správné označení na vycházkovém stejnokroji. Každý nosil, co chtěl. Já vystřídal označení spojaře, pak justice a nejdéle jsem nosil zdravotníka. Při styku s armáďáky to vzbuzovalo respekt. V jednu dobu se uvažovalo na velitelství armády o výjimce (zpráva od velitele útvaru), která by nařizovala vojákům nosit mimo objekt útvaru jenom civil. To vše z důvodů utajení. K naší lítosti to neprošlo.

1986: Zažil jsem jednu kontrolu, viz. poznámka na hlavní stránce. Kontráši přijeli asi 2x.

Zaměstnání provozního družstva mělo pestrou náplň. Zámečnické, zednické, zemědělské a spojařské práce. V létě se seklo a sušilo seno, kde se na útvaře dalo. To se pak měnilo v Mladotickém družstvu za šrot na krmení pro prasata. Za vojnu mně potkaly dvě zednické akce. První byla výstavba přístřešku, přesněji zemljanky pro elektrocentrálu 60kW. Byla pak zavezena hlínou aby to vypadalo ze vzduchu jako přírodní tvar. Druhá akce byla v díře, kde se přistavovaly příčky a zazdívala futra. To byla dřina. Malta se míchala venku a dovnitř se nosila i s cihlami na nosítkách. Ta byla jen tak velká, aby prošla labyrintem vstupních dveří. Nejpříjemnější prací bylo dělat spojaře. Civilní linka do Mladotic na ústřednu pošty (měli jsme číslo 48) byla z útvaru natažena zelenou dvojlinkou. Pokud byl kabel starší, bylo vedení poruchové. To znamenalo někoho k sobě, nářadí, stupačky, tépéčko a vpřed po lince. Vždy se skončilo v Mladoticích v hospodě. (Tehdy tam fungovaly dvě. Jedna u nádraží vedle kina s paní Zemanovou a druhá níž ve vsi s paní Štěpánkovou. Tam byl i taneční sál. Bylo nás několik stálých zákazníků, kterým hospodské ani lístek či čárky na tácky nepsaly. Vždy jsme se o “spotřebě” domluvili k oboustranné spokojenosti.) Také jsme chodívali opravovat linku Mladotického MNV. Kancelář byla dočasně přestěhovaná z vesnice do bytovky poblíž vjezdu do JZD. Vedení bylo dost staré a z popraskané dvojlinky, tak stačilo aby zapršelo a telefon nešel. Stačilo nic nespravovat a nechat vedení oschnout (pokud bylo po dešti) a bylo hotovo. Zámečnické práce se týkaly výroby vybavení do díry. Různé rámy se osazovaly deskami z umělé hmoty a zavěšovaly v různých místnůstkách. /hlavně v místech do první velké “křižovatky” chodeb/. Planžety s mapami jsme vyráběli a umisťovali do místností vpravo do kopce na první velké křižovatce. Chodba vlevo dolů vedla kolem TÚ, dálnopisů, stojanů - ježků a záchodů k elektrickému rozvaděči a vnitřní centrále 15 kW, kde končila zazděným východem a ocelovými dveřmi. Tudy centrálu stěhovali dovnitř. Kvalita prací nebyla valná. Když není vybavení a zkušenosti, tak nemohou být dobré výsledky. Strážáci měli na starosti PZH. Měli jsme 6 – 8 prasat. Nic víc. Hlavní starost o vepře měl jeden strážný kterému se říkalo NPD – náčelník prasečího depa. Pokud byl ve službě, střídali se u prasat dva náhradníci.

1986: Příliš se nezměnilo. Stavěly se další budovy. Spojaři stále udržovali civilní linku (číslo 9925) do Mladotic (v roce 1987 se tahalo nové vedení, druhý den ho u železniční zastávky sejmul kombajn, protože bylo příliš nízko). Vojáci, sloužící na ústředně, měli za povinnost i chodit pro poštu a 16mm filmy na nádraží, což umožňovalo “zabít” půl dne. Asi 2x jsme se domluvili o víkendu s občanským pracovníkem spojovací dílny, ten odpojil civilní linku a dal si na ní svůj telefon, telefoňáci nahlásili na deveťárně poruchu a že jdou obhlédnout vedení. Vlakem jsme byli v Mladoticích za chvíli, v hospodě se občerstvili, pro “ópéčko” koupili dvoje cigarety, zavolali z nádraží na útvar, že může linku obnovit a vše bylo k naprosté spokojenosti. Hospoda v Mladoticích fungovala už jen jedna, druhá s kinem byla zrušená. Jednou jsme tam vlezli a vytahali zapomenuté filmy s tematikou civilní obrany obyvatelstva a staré půllitrové sklenice, z kterých pak pila půlka útvaru čaj.

Ubytování bylo spartánské. Klasické železné postele, nafukovací lehátka a dvě deky. Byl to děs, pokud lehátko utíkalo. Příčky byly daleko od sebe a děsně tlačily. Na umývárně jeden bojler na 160 litrů. Byl zapnutý pořád, ale nestíhal. Sloužil i pro kuchyni. Podlahy v pokojích prkenné, které se udržovaly a leštily hydrovoskem. /vosk se vařil a matlal nejméně jednou za měsíc/ V každém pokoji malá kamínka a při topení plno prachu. Chodba na rotě byla z glazovaného betonu a pravidelně se drhla mazlákem. Při pravé straně chodby od vchodu byl stolek dozorčího roty s malou ústřednou, za lítacími dveřmi skříň na samopaly a do konce chodby až k dalším lítačkám plechové skříňky pro záklaďáky s mezerami pro dveře do místností. Nezbytnými spolubydlícími byli potkáni. Do pokojů se dostávali mezerami v prkenné podlaze. Naši záložáci pamatovali doby, kdy dozorčí roty fasoval na noc malorážku a lovil. Kvůli potkanům nebyli kupodivu žádné zdravotní problémy. Co pamatuji, na našem pokoji jsme ulovili dva exempláře. Pokoje na straně k potoku měly opravované dřevěné příčky při stropu mezi místnostmi a zeď v kuchyni k umývárně byla taky opravovaná. To si prý některý dřívější staršina – záklaďák – po návratu z hospody pověsil na stěnu terč, na kulečník postavil na trojnožku kulomet a střílel.

1986: Rota v průběhu let prošla zásadní přestavbou a byla celá zděná, s ústředním topením na uhlí, takže docela luxus. Na podlaze linoleum, na chodbě dlaždičky. Bojlery byly dva pro sprchy a jeden pro kuchyň, kuchaři měli vlastní sprchu se samostatným bojlerem. Bojlery měly časový spínač na noční proud, který vojáci podle potřeby zapínali i na den. Pak se jednou zasekl a zůstal trvale zapnutý ke spokojenosti všech záklaďáků. Přišlo se na to, až když přišlo roční vyúčtováni za elektřinu.

Strava byla poměrně jednotvárná. Snídaně a večeře byly na jedno kopyto. Obědy docela ušly. Pokud vařil kuchař, který byl z Mladotic a v civilu vařil někde v Kralovicích, vystačil si asi s pěti základními druhy jídel, které střídal. Když odešel do civilu, vařil instalatér bez kuchařského kurzu. To bylo to pravé. Pak nastoupil mladý kuchař ze Slovenska ale na instalatéra neměl. Občas se strava zpestřila pstruhy z potoka a rybníka. Ti se lovili pomocí 220 voltů. /na podzim pravidelně/ Někdy se něco upytlačilo v prostoru útvaru, srnec nebo zajíci. V sezóně nosívali vojáci svoje výhry z tombol rybářských, chovatelských a mysliveckých plesů. Bylo to příjemné zpestření jídelníčku. V té době činila náhrada za neodebranou stravu bez příplatku 15,90 Kčs. Náš útvar měl příplatek ve výši deset haléřů na den a vojáka kvůli nevhodné pitné vodě (mělo to být na vaření čaje), takže bylo 16 Kčs. Náhrada za stravu ze služebních důvodů byla přibližně kolem 26 korun. Služné bylo pro vojína 90, svobodníka 120 a desátníka 150 Kčs. Vojenské vánoční balíčky bývaly bohaté. Bylo také nepsaným pravidlem rozdělit se s kamarády o balík z domova či od milé. Jako všude i zde se vyskytovali “lakomci”. O vánocích bývalo na pokojích přebytek cukroví, ořechů a jablek. Docela pohoda.

1986: Strava se zásadně zlepšila, obědy byly společné pro lampasáky i záklaďáky. Kvalita kolísala podle úrovně kuchařů (skutečných!!!). Na vánoce 1987 kuchaři z ušetřené rýže vyrobili várnici saké, sice chutnalo po kvasnicích, ale byl to alkohol. Strážáci a obsluha telefonní ústředny měli přídavky na jídlo, 4,- Kčs na den, což byla 4 vajíčka, 2-4 oplatky podle druhu, nebo se dalo domluvit s provianťákem, který přídavky vydával, našetřit si několik přídavků a vzít si třeba džus za 8,- Kčs , nebo konzervu s lančmítem apod. Chleba, hořčice, marmelády a čaj byly v neomezeném množství trvale k dispozici. Asi 3x jsem zažil, že kuchyňská služba, jejíž poslední denní činností bylo zavařit čaj do kotle na ráno, dala do násypné nádobky místo čaje kmín.

Pošta a noviny. Tohle měli na starosti pouze holubi. Ráno v půl páté vyrážel holub s doručovací knihou na vlak od Plzně a jel s ním do Mladotic. Tam pomohl pošťákům s pytli pošty od vlaku na poštu, počkal na roztřídění a většinou stihl vlak zpět. Jinak musel po kolejích zpět po svých. Tak bylo běžné a příjemné ráno vstávat a mít na nočním stolku poštu a noviny. Buď červenou nebo zelenou Obranu lidu. Ostatní tisk běžní záklaďáci nebrali. Jen ti, co koketovali s KSČ, brali povinně něco uvědomělejšího.

1986: Pošta byla starostí telefoňáků, vždy po službě na ústředně šel dotyčný pro poštu (nebo jel vozem, když bylo víc balíků, stačilo jen zavolat na poštu). Na rozdíl od ostatních služeb, které se předávaly v 15.00, ústředna končila ráno v 7.00, kdy bylo nejmíň hovorů. Pošta znamenala zašít se na půl dne. Pro ranní noviny chodil ten, kdo měl den předtím směnu v kuchyni, poštu ale brát nesměl. Noviny se rozdaly lampasákům do kastlíků na štábu, poštu rozdával výkonný praporčík odpoledne. Kdo šel ráno pro noviny, většinou si po domluvě s pošťákem vzal dopisy pro sebe a nejbližší kamarády v ročníku, aby se vyhnuli vypochodování z nastoupené jednotky a převzetí pošty dle řádů, což byla občas pakárna, kdo neuměl pochodovat, dopis dostal, až napochodoval vícekrát. Doporučené dopisy a balíky se musely zapisovat do doručovací knihy, pak je převzal výkonný praporčík, který stvrdil převzetí spojařovi do knihy, zásilky zanesl do své knihy a následně vydal. Zejména mladým se balíky kontrolovaly, jestli v nich nemají alkohol, a navíc museli odevzdat desátek.

Vycházky a opušťáky – nejsvětlejší body celé vojny. Velitel útvaru se držel zásady, že by se vojáci měli dostat domů asi jednou za dva měsíce. Až na pár vyjímek to dodržoval (za 23 měsíců v Mladoticích jsem byl 9x na opušťáku a samozřejmě dvakrát na 10 denní řádné dovolené. A to jsem byl vojín a pouze držitel odznaku vzorné družstvo). Jednou, když došla řada na ženáče, zohlednil velitel i ten fakt, že manželka vojáka měla “blbej termín” a opušťák mu o týden odložil. Na Vánoce a Nový rok se vždy doma vystřídaly oba starší ročníky záklaďáků. Pro náš ročník byl opušťák (VOUP) 2+2. Jen několik měsíců bylo 2 (volno) + 1,5 (cesta). Předčasný odjezd byl samozřejmý. Měl jsem domů docela rychlé spojení. Z posádky se odjíždělo odpoledne kolem půl páté a doma jsem byl ráno v sedm. Dalo se odjet na černo i o den dřív. Nejkritičtější místem cesty byla pro náš ročník Praha. Přecházelo se z hlavního nádraží na Praha – střed. A tam i tam lovily lítačky. Brzy se našel recept, jak na ně a zkušenosti se předávaly nezištně dál ke spokojenosti velitele, který pak nemusel řešit “zápis z kontroly…”. Právě kvůli lítačkám nám nedoporučoval směrovat vycházky do blízkosti Kralovic, kde byla velké posádka. Nedá se říct, že by zakázal. Nějaká další omezení nebyla. Kdo neměl službu, mohl mít vycházku kdykoliv. Vycházky do půlnoci se do vycházkové knížky nepsaly a byly běžné. Když se vyráželo v sobotu na tancovačku, podepisovaly se vycházky do pěti hodin ráno. Někdy se stalo, že se někdo někde “zamotal do silonu” /u ženské/ a přijel až v neděli odpoledne. Nepamatuji, že by to někdy někomu vadilo. Vycházkovou knížku jsem druhý rok měl téměř stále u sebe a staršinovi odevzdával jen tehdy, když jsem chtěl od velitele podepsat vycházku přes půlnoc. Nejlepší vycházkou bývaly zábavy do končin vojáky netknutých. Mnohdy stačilo zaplatit poloviční vstupné (! – děti a vojsko polovic...) a koupit si první pivo. Pak to šlo samo. “Kluci pojďte se mnou na panáka /pivo/, já mám taky syna (synovce, vnuka, zetě atd.) na vojně”. Ne že by se jen pilo, ale hlavně se opravdu tancovalo. Jaké byly návraty z takových akcí není třeba dodávat. /Taneční zábavy měli jeden zvláštní rys, který jsme neznali. Když kapela zahrála “vysoký jalovec, vysoký jako já…” lezlo se na stoly a někdy se na nich i tancovalo./ Ještě že ten vycházkový stejnokroj byl zelený a snesl hrubé zacházení. Musím dodat, že v partách, co jsme chodívali, nebyl žádný “silák”, který by vyhledával peckovačky. Spíše naopak. Často se jezdívalo do Kaznějova do motorestu na pivo. Měli tam levnější pivo za 1,50 Kčs a v hrací bedně pěkné písničky. No a ve službě se chodilo na černo na pivo do Křečova za Rudou Malcem. Z toho vznikaly “křečovské žíly”. Ti měli hospodu ve vlastním domě a u něj se odehrávaly i karetní bitvy /mariáš a oko/.

1986: Křečov byl zakázaný, chodilo se do Mladotic chlastat a do Plas do kina. Z Plas se musel stihnout půlnoční vlak do Mladotic, jinak byl průser. Jednou parta slavící kulaté číslo do civilu vlak nestihla, tak na nádraží ukecali posunovače s dieselovou “žehličkou” a ten je za 50,- Kčs vzal na zastávku. Mě s kamarádem, když jsme jednou pěšky cestou zpět zabloudili, svezl nákladní vlak, tažený “Sergejem”, který zastavil úslužný výpravčí na nádraží v Mladoticích. Opušťáky za zásluhy, dovolené dle plánu. Vycházkové knížky měl u sebe výkonný praporčík a vydával je až před vycházkou, když s deveťákem zkontrolovali výstroj vojáků. Poznámka: Posádka v Kralovicích je rovněž zrušena, objekty mají pronajaté různé firmy.

Vojenské lásky měly v mém ročníku úspěch. Jeden se oženil s holkou z Křečova. Jmenovala se Bláža / určitě / Dobiášová / ? / Druhý si vzal později holku, co prodávala ve Štichovicích v Jednotě. Na jméno si nevzpomínám. Třetí se musel ženit, když se doma na jednom opušťáku “zapomněl”. Několikrát se stalo, že někomu přijelo děvče z domova a velitel bez připomínek poskytl svobodárku u silnice do Manětína k mileneckým hrátkám. V celku byla místní děvčata vlídná, ale viděno tehdejšíma očima mohla být vlídnější. S těmi, co jsme se často potkávali na zábavách, bývala legrace a dobře tancovaly, když už nic víc.

1986: Dle nabídky, část mužstva se přátelila s učnicemi z Jednoty v Plasích, jednou se dokonce na svobodárně uspořádala společná diskotéka. Prostor pro milenecké hrátky poskytoval útvarový doktor na ošetřovně.

Letní sezóna probíhala dle stejného scénáře rok co rok. I podle vyprávění mazáků. Kousek ze Střelou bylo rekreační středisko dolu Maxim Gorkij z Bíliny. Před letními prázdninami jako první přijížděly na ozdravný pobyt malé děti z mateřských škol se svými učitelkami. To bylo něco pro našeho velitele. Ihned mu přibylo služebních cest a školení /říkal doma/. Večery trávil v “rekreačním” baru a noci na svobodárce s nějakou učitelkou. Jinak obětí jeho šarmu. My tam chodili lovit také, ale hlavně na pivo. Bylo to nejblíže. Tam mě mazáci naučili pít pivo. Tahle sezóna měla nevýhodu pro služby na útvaru. Muselo se více hlídat. Stávalo se, že velitel někdy zaběhnutý časový rozvrh příchodů a odchodů ze služby nedodržel. A nebylo v našem zájmu si vlastní leností a blbostí zhoršovat vojnu.

1986: Do Maxima se příliš nechodilo, prý odtud občas volali na útvar, že tam jsou vojáci na pivu. Zato útvarový doktor měl každý rok práci, protože s každým turnusem dětiček z Mostecka se vždy objevilo několik otrav kyslíkem, jak děti z uhelných oblastí nebyly zvyklé na čistý vzduch.

Kázeňské prohřešky se řešily velice mírně ve srovnání s jinými útvary. / já spáchal dva přestupky za celou vojnu. Poprvé jsem se nechal chytit lítačkou v Praze na nádraží (z neznalosti jejich postupů). Od nich měl zápis každý, koho odchytli. Údajně jsem měl rozpáranou lodičku. Za to jsem měl 5 dnů zaražených vycházek. Podruhé jsem přijel z opušťáku o 12 hodin později než jsem měl. Po náročném pobytu doma jsem zaspal na nádraží vlak při cestě zpět. Za to bylo 30 dnů zaražených vycházek / Vzpomínám si za celou dobu na dva případy, kdy voják jel sedět do basy do Plzně na Škvrňany. Nebylo to nikdy delší než 7 dní, pokud se nepletu, ani jeden nenasluhoval. K tomu jednomu ostrému trestu patřila i degradace. Ze svobodníka na vojína. Za hrubé porušení povinností velitele stráže. Místo aby spal na strážnici, šel spát na rotu do své postele a velitel ho vybral. Právě v době letní sezóny. Basa dřív bývala ve sklepě roty. Prý se tam chodilo bručet po službě. Za nás z toho byla posilovna. Tyhle přestupky byly v kompetenci velitele. Náčelník štábu řešil přestupky po svém. Bez papírování. Pouze říkal: “Za války bych ťa za to zastrelil. Teď to nějdě” - ukázal prstem k bráně – “tak hovorim, daj si”. Každý věděl, co to znamená. U vchodové brány byl vlevo prudký svah, který byl nahoře ohraničen plotem. Úkolem delikventa bylo tento svah zvládnout za minutu. Nahoru k plotu a zpět. Běhal třeba dva týdny, dokud to nezvládl. Pak byl přestupek “zahlazen”. Bylo to dobré na kondici. / Major Harvilak byl myslivec a chodíval do objektu útvaru na čekanou. Když ráno přišel a říkal “hovorim, kto mal včera službu v tolik a tolik tam a tam?” bylo jasné že dotyčný strážný nebo dozorčí od vchodu bude běhat. Asi rok před mým narukováním se stal případ, kdy šel voják sedět na půl roku do Sabinova. Velitel stráže šel ve službě na zábavu, popral se a bodl soka nožem do břicha. Po odpykání trestu přišel na rotu, kde byl nějakou dobu, než byl převelen na dosloužení jinam. Rád vařil a když vařil / soboty a neděle / bylo to perfektní. Přezdívalo se mu pytlák.

1986: Do basy se jezdilo do Plzně. Ale jen výjimečně, protože podobné přestupky znamenaly pro lampasáky i nižší prémie. Pamatuji se, že jednoho vojína z našeho ročníku za trest převeleli do Plzně, protože byl na pohovoru s velitelem za jiný prohřešek a řekl přede všemi, že by všechny komunisty pověsil. Po čase zavolal, že se má na velkém útvaru daleko lépe, než v Mladoticích.

Brigády vojáků v okolních podnicích byly běžné. Někdy byly delší, někdy jednodenní. Oprava kulturního domu v Pláních, sběr brambor v JZD Mladotice, akce s pionýry tamtéž atd. Ty delší byly žňové. V JZD Štichovice, Mladotice, popeláři v Plasích atd. Mě potkala tříměsíční akce ve výkupu v Manětíně. Byl to Zemědělský nákupní a zásobovací závod. Po práci dost volného času a na vojáka hodně peněz. Tak se chodilo na pivo. Trvat to déle, stal se ze mě závisláč.

1986: Pomáhalo se hlavně zemědělcům, do JZD Manětín se jezdilo pomáhat při výrobě smažených bramborových lupínků. Lampasáci brigády nelibě nesli, protože družstevníci se nás snažili zásobovat pivem a jídlem. Občas něco pro pionýry, jednou branná akce pro důstojníky v záloze (měli zprovoznit radiostanici a navázat spojení s druhou, moc jim to nešlo).

Problémový ročník vojáků nastoupil květnu 1973. Byl to ročník z Prahy. Dokud byli holubi, dalo se to mazáckou vojnou zvládnout. Jako starší holubi se nenechali omezovat a přestávali dbát na zavedené zvyky. Začalo přibývat kázeňských problémů a kvůli tomu začínal velitel pomalu a jistě přitvrzovat režim. Pro nás končila vojna tím, že jsme několikrát coby staré páky museli na rozcvičku. A co horšího, dokonce i na place cvičit se zbraní!!! Rok po odchodu do civilu jsem se byl podívat už jen u útvaru a prohodit pár slov s těmi, co jsem znal. Rádi vzpomínali na původní zvyky. Tehdy měli za sebou i cvičení v okolí útvaru, kdy sebou strážáci tahali kulomet a střílelo se po “nepříteli” slepejma, létaly světlice a tahala telefonní vedení na velitelská stanoviště. Pro nás věci nevídané.

1986: Režim se značně přitvrdil, ale stále se dalo. Na cvičení se nejezdilo, zřejmě byly problémy.

Klady a zápory vojenské služby v Mladoticích. Vojna mně naučila zahálce, spát ve kteroukoliv denní dobu, pít pivo a předstírat práci, když se to vyžadovalo. Přibral jsem 13 kilo, ale získal dobrou fyzickou kondici. Často jsem chodíval na túry proti proudu potoka nebo řeky Střely. Bylo tam opravdu pěkné prostředí. (Při jedné takové vycházce jsme se potkali se starým pánem a dali jsme se do řeči. Poznal že jsme vojáci – aby ne v těch nezaměnitelných teplákách – a říkal že ví, co máme na starosti. Že tam za války byl. A přesně nám popsal první část podzemí. Prý tam měl wehrmacht muničák. Zaskočilo nás to.) Se současnými životními zkušenostmi hodnotím vojnu jako ve škole. Z vojenského hlediska na 4 až 4- (téměř neupotřebitelný voják.) Z hlediska nuceně prožitého času a získaných zkušeností za ty dva roky 1- až 2. Mohlo být na vojně daleko hůř (lampasácká pakárna, šikana, zbytečná buzerace) podle vykládání kamarádů z jiných útvarů.

1986: Nezbývá, než souhlasit. Informace o wehrmachtu je docela drsná.

Podívejte se pár fotek.