Mladotice a okolí
Vojenský útvar
SOD
PZH
Dílny
VSB
Štáb
Rota
Mladotice- odkazy na jiné stránky

Budova štábu

Patrová budova štábu působila z celého útvaru nejméně vojensky. Dvoudílná otáčecí okna a plochá střecha připomínaly spíše bytovku a svým vybavením by mohla tak i posloužit. Štáb byl uzamčen, vyklizen a pohledem okny dovnitř bylo možno spatřit stopy chátrání a zatékání. Po levé straně štábu oku zalahodila kamenná plastika.

Vraťme se nyní do minulosti v roce 1986 a vstupme do štábu. Ihned po otevření dveří na nás zleva vykoukne dozorčí útvaru čili dévéťák ze své kukaně. Po pravé straně jsou schody do patra, pod nimi ve výklenku hovorna, sestávající z polního telefonu TP25 a cedulky HOVORNA. Přímo naproti vchodu je WC a sprcha, vpravo ještě místnost PVS (politicko výchovná světnice). Chodba vede doleva, zde je vchod do deveťárny, vedle ní odpočívárna, pak úřadovna velitele autoparku a další kanceláře. Přímo naproti vchodu do deveťárny je telefonní ústředna. V patře pak zasedačka lampasáků s televizí, spisovna a další kanceláře. Přízemní okna zezadu jsou zamřížovaná, jedno z prostředních oken patří telefonní ústředně a kdysi se řešil průser, proč má ústředna ohnuté horní dráty okenní mříže tak, aby se oknem dalo vylézt ven. Lampasáci absolutně nechápali, protože mříží nebylo kam utéct, stačilo obejít budovu. No jo, ale sloužící spojař na ústředně se o víkendech chodil na zadní louku opalovat a oknem to měl blíž, navíc kdyby šel dveřmi, viděl by ho deveťák a ústředna musela mít nepřetržitou službu, protože veškeré hovory se přepojovaly manuálně, kolíky. Přes ústřednu vedly i dvě linky z vojenských útvarů v Plzni a Hradci Králové a tyto dva útvary se přes mladotickou ústřednu nechávaly dost často spojovat, když měly přetížené přímé spojení. Plzeň se hlásila jako "Chránítko", Hradec jako "Jasan" a my jsme byli "Redakce". K vybavení ústředny patřil dálnopis T100, státní linka přes TÚ11, postel a elektrický vařič. Dveře měly zvenčí kouli a kdo chtěl dovnitř, musel zazvonit, kromě velitele, který měl vlastní klíče. Státní linka byla hlídaná na peníze a veškeré hovory se musely zapisovat, přesto se večer dalo soukromě volat načerno, čehož využívali jak záklaďáci, tak lampasáci.

Ještě větší možnosti skýtal dálnopis. Z hlediska dnešní internetové terminologie se s dálnopisem dalo chatovat. Večer i na dalších útvarech sloužili spojaře záklaďáci a tak stačilo vytočit dálnopisné číslo na jiný útvar a napsat nějakou větu. Dálnopisná síť totiž funguje nezávisle na klasické telefonní síti a vojenská neměla tarifikaci, tedy volání bylo zadarmo. Jen se před zahájení chatu musel z dálnopisu vyndat identifikační klíč, který sloužil ke zjištění volané stanice a aktivoval se zvláštním tlačítkem přímo na dálnopisu. Po jeho zmáčknutí se roztočil mechanický kodér a vyslal přednastavenou kombinaci písmen a čísel, v našem případě "vu5625plzen". Pokud protistanice po napsání první věty chtěla zjistit identifikaci, bylo jasné, že tam sedí nějaký lampasák a může být průser. Záklaďák většinou odpověděl číslem, za kolik to má do civilu. Jeden spojař v noci hrál po dálnopisu asi 4 hodiny s protistanicí hru "lodě".

Mě samotnému se kdysi při službě na ústředně povedla jiná věc. Večer jsem se nudil a tak jsem sundal dřevěný kryt kabelových hlav, které ústily za stolem a začal pomocí polního telefonu zkoušet, kam které kabelové páry vedou, ke kterým klapkám na ústředně. Vždy jsem jen cuknul opatrně kličkou, abych neprozvonil nějakého lampasáka a čekal, která klapka spadne. Někdy spadla, někdy ne, pak jsem toho nechal a šel spát. Ráno jsem se dozvěděl, že v noci byl na útvaru poplach, protože dozorčí útvaru si najednou všiml, že mu na kontrolním panelu strážních stojek zablikala kontrolka na jedné straně útvaru a za chvílu na druhé. Zalarmoval stráže a s velitelem stráží a odjištěnou pistolí začali obíhat kolem oplocení, zda do útvaru nevnikl narušitel. Domnívali se, že chataři jdoucí z hospody podlezli plot a dělají si srandu. Teprve po nějaké době, když se mi dostaly do ruky plány kabelových tras po útvaru jsem zjistil, že kontrolky jsem rozsvěcel já polním telefonem, protože signalizace do deveťárny šla přes ústřednu a kabely, které jsem z dlouhé chvíle testoval. Naštěstí se na to nikdy nepřišlo.

Budova štábu Umělecká plastika Zídka u vchodu do štábu Telefonní ústředna. "Ústředna, spojím"

Dévéťáka sloužili skoro všichni lampasáci na útvaru a tak se prostý vojín musel přizpůsobovat povaze jednotlivých vojáků z povolání. Někteří bývalí vysloužilí piloti, kteří zde sloužili jako operační důstojníci, dávali najevo svou nadřazenost elitních pilotů, ale stejně jim to nebylo nic platné, prostě žlučovitý stařík s hvězdičkami si těžko získá respekt. Ještě horší byli tzv. pošťáci, čili vojáci z povolání praporčických hodností, většinou Slováci. Pár jich bylo značně vypatlaných s nedostatečným vzděláním. Nástupy a přepočítávání mužstva v jejich podání trvaly mnohonásobně déle, než obvykle. Příklad: Mužstvo nastoupilo k večernímu přepočítání, podpraporčík předstoupil a povedal: "Keď prídem na rotu, vždy počujem: gumy zasraté, pakárna zajebaná. Vám sa tu nepáči, alebo čo? Vám je tých dvadsať nástupov denne málo? Može ich byť viac, stačí len povedať, ja to zariadím." Pak vzal do ruky seznam mužstva, kde vždy polovina byla ve službě, tudíž nepřítomna a dodal: "Petnásť a petnásť je dvadcať. Kde sú ostatní?" Samozřejmě existovaly i světlé výjimky, jeden z podplukovníků hrál ve službě na citeru, jiný zase vášnivě rád opravoval hodinky a tak sháněl u vojínů, kdo je má nefunkční. Když sloužily nejmladší, devatenáctileté roťandy, mužstvo jako vždy zdrhalo do hospody na pivo, ale vyjímečně každý přišel na deveťárnu a sdělil dívčině, kam se hodlá zdekovat, aby v případě poplachu deveťák neměl průser, kde má lidi. Tato vzájemná spolupráce vždy fungovala k naprosté spokojenosti. Později se mladé a dosud nezadané rotné sblížily s některými vojíny základní služby a po půlnoci v odpočivárně deveťáka odkládaly uniformu i stud, aby se věnovaly činnosti v základních řádech nepopsané. Telefonní ústředna měla vždy přehled o všech činnostech dozorčího útvaru, protože přes slabé zdi bylo vše slyšet, telefonní hovory se daly odposlouchávat a tak nebyl problém telefonicky varovat jednotlivé služby, že jim jde deveťák na kontrolu.

V historii velitelů útvaru se tradovalo, že předchozí velitel občas po zaměstnání, které končilo vždy v 16.00, kdy většina lampasáků, kteří neměli službu, odjela do Plzně, nechal přistavit autobus nebo vejtřasku a odjel se záklaďáky, kteří měli osobní volno, do hospody v Mladoticích, kde se s nimi opil a vrátil poté zpět. Mělo to své výhody, nikdo neutíkal za plot, chlastalo se organizovaně, opilí vojáci nemohli způsobit žádnou ostudu ani se ztratit. O poplachách se stejně vědělo dopředu, tak se nemohlo nic stát.

Přesuneme se v čase opět do roku 2002 a vydáme se na rotu.