Mladotice a okolí
Vojenský útvar
SOD
PZH
Dílny
VSB
Štáb
Rota
Mladotice- odkazy na jiné stránky

VÚ 5625 Plzeň - posádka Mladotice

Klikněte na obrázek pro větší rozměr

Oplocení u silnice Hlavní brána Pohled od brány Dozorčí budka, 1987 Dozorčí vchodu, 1987

V jednom místě cesty žlutá značka odbočí doleva do kopce na Ondřejov, ale k útvaru se jde stále rovně. Cesta mírně stoupá a za chvíli se po pravé straně objeví plot s cedulemi Vstup zakázán, nebezpečí ohrožení života, ohrazující vojenský útvar. Pokračujeme stále až bráně útvaru. Levá budova u brány sloužila jako místnost pro dozorčí brány a ošetřovna, nízký přízemní barák po pravé straně je rota-ubytovna pro vojíny základní služby. Patrová budova za ní sloužila jako štáb. Budovy jsou opuštěny, jediné nebezpečí číhá v přístřešku ESO, kde dříve stály vojenské automobily a dnes slouží někomu jako pila a mohl by tam někdo být a pracovat nebo hlídat. O víkendu je útvar s velkou pravděpodobností opuštěný.

Dozorčí u vchodu Brána č. 2 nad útvarem Tlačítko strážní stojky Budova SOD Pohled ke střelnici

Vstup do areálu útvaru: Měli jsme několik možností. Po betonové šikmé zídce vedle budky dozorčího šlo vylézt až k oplocení a po konstrukci, která drží pletivo nad střechou budky přelézt dovnitř. V cestě poněkud bránil rozrostlý strom. Poté zezadu kolem ošetřovny šlo slézt po svahu na cestu. Riziko: po silnici jezdí občas auta a někdo by nás mohl vidět. Rovněž pokud by byl někdo u pily, uvidí nás. Dále byla možnost podél oplocení vystoupat do svahu až na lesní cestu v zářezu vrstevnice a jít podél plotu nyní již po rovině doprava. Asi 50 metrů od rohu oplocení je v pletivu díra a dá se podlézt. Pokračovali jsme až k bráně č. 2, která byla otevřená. Hned za bránou vlevo je první vojenský artefakt - kabelová telefonní skříň. Podobných budek, více či méně maskovaných, je v areálu útvaru plno a jsou v nich kabelovými hlavami zakončeny mnohožilové telefonní kabely a připojeny externí telefony nebo tlačítka strážních stojek. Jedno tlačítko je asi 20 metrů na stromě s posedem. Tlačítek je po útvaru víc a jimi se strážní služba hlásila veliteli stráže a dozorčímu útvaru, že je na svém místě rozsvícením žárovky na panelu s plánem útvaru. Dvě zdířky umožňovaly připojení mikrotelefonu ke spojení, ale tato možnost nebyla využita.

Útvar neměl vlastní přijímač, takže čerství vojáci zobáci sem byli převelováni z jiných útvarů. Z Mošnova, Klecan atd. Pro půlročáky to znamenalo, že museli dělat rajony ještě měsíc po svém překlepu, než čerstvé ročníky vojáků přísahaly věrnost pracujícímu lidu a mohly nastoupit jinam. Když jsem v roce 1986 přežil šok přijímače v Mošnově a došlo mi, že asi 2 roky nebude úniku, byl jsem ještě s dalšími 10 kluky převelen do Plzně. Jeli jsme celý den vlakem z Ostravy až do Plzně s přestupem v Praze, kde jsme se asi 2 hodiny zdrželi a tak byl čas zavolat domů rodičům a nechat si na hlavní nádraží přinést pár věcí. Nakonec jsme dojeli do Plzně, ale ani tady naše cesta neskončila. Přestoupili jsme na vlak směr Žatec a již za tmy vystoupili na zapadlé zastávce Mladotice. Kolem tma, jenom svítilo pár světýlek veřejného osvětlení. Poddůstojník, který nás vedl, nás nasměroval za vesnici do úplné tmy. Pak se po delší cestě před skupinkou vyjevených zobáků s batohem výstroje na zádech objevilo světlo reflektoru, který byl umístěn na budově ošetřovny a osvětloval silnici. Vešli jsme do areálu, kde na nás z oken roty povykovalo několik vojáků, našich budoucích mazáků. První dojem z roty byl šokující. Chodba se ztrácela v nekonečnu ve tmě a dozorčí roty nás rozdělil a nasměroval rovnou do pokojů.

Teprve druhý den se ukázalo, že oproti letištnímu útvaru Mošnov, kde se trénovalo pochodování okruhem kolem letištní plochy a při rozcvičce běhaly 3 km a více, se zde v Mladoticích dá přežít. Již první rozcvička, vedená záklaďákem, začala několika prostnými před rotou a pokračovalo se během po silnici až za zatáčku, kam nebylo od roty vidět. Zobáci dostali za úkol střežit oba směry cesty, zda nejde nějaký lampasák a starší vojáci vytáhli cigarety a dali kouřovou. Po 20 minutách se skupinka vojáků opět vrátila poklusem na rotu. A tak to šlo celý zbytek vojny, jen výjimečně se některý deveťák zúčastnil rozcvičky a muselo se cvičit celou půlhodinu.

Posléze jsem se dozvěděli, že na útvaru je pouhých 40 záklaďáků a 60 lampasáků. Mazácká vojna spočívala především v rajónech a chození pro pivo do Mladotic. Pouze občas, když se mazáci vrátili z vycházky do hospody ožralí, rozbili pár flašek a nutili zobáky uklízet. Nízký počet záklaďáků, kteří se pravidelně ob 24 hodin střídali ve službě, ani neumožňoval šikanovat. O to horší byla buzerace ze stran lampasáků, kteří se snažili dodržovat základní řády, psané pro tisícihlavé útvary. Vrchol všeho byl, když útvar dostal nového velitele z Plzně, který prý byl z bývalého útvaru převelen pro výraznou aktivitu, která vadila i jeho soudruhům. Prvních 14 dní pod jeho velením, než mu došlo, že se 40 vojáky si nelze hrát na armádu, jak byl doposud zvyklý, bylo krušných.

Dodatek: celé dva roky (bez měsíce v přijímači) na tomto útvaru byly jen o střídání se ve službách, uklízení (před oslavami 1.máje se asfaltované plochy drbaly ocelovými košťaty a okénka zdobila vlajkami a nápisy, byť směřovala k lesu) a pakárně. Za celou dobu jsme byli jen 2x na střelbách. Jak by asi se takto vycvičení vojáci bránili napadení? Jedině, že by vzali kartáče a krémy na boty a šli nepříteli pucovat boty.

Další cesta vede z kopce dolů k budově SOD. Zde následují i další příhody z vojny.